Po vydařené loňské návštěvě Jižního Tyrolska, kde jsme v okolí lyžařského střediska Kronplatz (stejnojmenná hora 2275 m n. m.), v sedlech našich jedno-stopých terénních mučidel, ukrojili nemalou porci nejen kilometrů, ale i metrů výškových, došlo na otázku, kam se letos spolek Prasklej řetěz vypraví v rámci každoroční akce Alpinetour. Spousta dostupných lokalit se zaměřením na horskou cyklistiku byla již navštívena a s ohledem na to, že nás nejezdí jen do tuctu, ale ještě čtyři k tomu, stojí organizátory značné úsilí zajistit v navštívené zemi ubytování, vyladit přepravu a další záležitosti. Nicméně povedlo se to i letos a výběr padl na zemi mimo Evropskou unii, Bosnu a Hercegovinu.

Ubytování se nám podařilo najít jihozápadně od Sarajeva na úpatí pohoří Bjelašnica v obci Ljubovčići, a to pro všech šestnáct…pardon Lupo, sedmnáct účastníků. Na seznamu cestovatelů jsou: Zdeněk (Generál), Tomáš (Medvěd), Jirka (Jufu), Petr (Jalovec), Ondra (Maki), Karel (Karlos), Aleš (Filas), Jindřich (Sparťan), Honza (Balů), Roman (Romi), Petr (Juklik), Tomáš (Carda), Ondra (Mrcek), Martin (Kráťa), Martin (Carda M), hlídač Lupo (Lupo) a já (Breta).

Odjezd je tentokrát nezvykle v pondělí ráno 5. 5., jelikož Jalovec, Medvěd, Jufu, Carda M a Breta se ještě v sobotu zúčastnili na Pecce cyklistického orientačního závodu Bloudění Podkrkonoším. Dále nepřipadalo v úvahu nakládat, dokud se točila miletínská pouť, aby nebyly o řádnou porci kolotočářské zábavy ošizeny nejen ratolesti převážně těch mladších z nás. K následující nakládce všech kol a zavazadel je třeba uvést, že skupina pod vedením Jalovce předvedla neskutečné umění, jak využít kapacitu nákladní dodávky do posledního kubického centimetrů. Neholdují ti chlapíci potají hře Tetris?

Je pondělí ráno 2:00, vyrážíme. Trasa konvoje čtyř vozidel ubíhá kolem Brna, Bratislavy, Budapešti a pak podél Dunaje až do Chorvatska, kde pomyslně přetne jeho východní cíp. Dosud byly přechody přes hranice zemí EU bez zdržení. Jak to dopadne na bosenské hranici? S Makim jako první najíždíme k celní kontrole s nákladní dodávkou, mladý celník si nechává otevřít nákladový prostor. Údiv v jeho očích a rázné odstavení vozidla nevěstí nic dobrého. Jakožto bývalý pracovník z oboru se děsím hloubkové kontroly a následného game over při opakování Tetrisu. S Makim jedeme na diplomatické vlně a vysvětlujeme, že „my bájsiklisti“, že další už přijíždějí a „že nás mnogo a bájsikl taky“. Probíhá dokladová kontrola, porovnávání počtu lidí, kol atp. Pak následuje vytoužené mávnutí: „Idi!“ [jeďte]. Neradno spěchat, kousek za hranicemi na snížené rychlosti číhá policista s radarem. Bez úlovku, jedeme předpisově! Projíždíme severní částí Bosny a Hercegoviny. Místy je z vyvěšených ruských vlajek na křižovatkách patrný politický vliv z této strany. Několikrát přetínáme největší řeku Bosna, která zemi dala jméno. Doprovází nás až k Sarajevu. Valíme konečně část cesty po dálnici, vybudované dle poutačů za přispění EU. Jak cesta ubíhá směrem na jih, čím dál častěji registrujeme obce s minarety, které dokládají expanzi Osmanské říše z dob minulých. Odkloníme se z dálnice a přes Hadžići se dostaneme až k našemu cíli, vesničky Ljubovčići. Po prudké úzké cestě se opakovaným přístupovým manévrem vyškrábeme až k našemu ubytování Vila Noor ve výšce přibližně 800 m n. m. Vítají nás chlapík Zlatan s mladou tlumočnicí do angličtiny. Postupně zjišťujeme, že si do určité míry při komunikaci s nimi vystačíme i se svou mateřštinou.

Vybalujeme a z pomyslného Tetrisu se stává popkorn v rozpuku, k tomu vy skočí po dlouhé cestě z kufru Lupo a ladnými pohyby vymezuje své teritorium. Ubytovatelům lze z výrazu tváře vyčíst značné obavy, zda udělali s naší rezervací dobře. Monitor mobilního telefonu slečny pak při loučení zobrazuje přeloženou prosbu do češtiny: prosím, opatrujte naše ubytovací zařízení. Není se čemu divit, nově postavená čtyřapartmánová vila komfortem předčila naše očekávání. Večer už se nese v duchu ubytování, kompletace kol, večeře a plánování trasy na zítra.

V úterý ráno po nočním dešti vyrážíme a hned při průjezdu Ljubovčići kličkujeme mezi nemalými plemeny volně pobíhajících psů. Ulpívají na nás pohledy místních obyvatel, pro které je zde tak
početná skupina cyklistů zřejmě něčím nevídaným. Klesneme do obce Donji Zovik, a pak už jen stoupáme přes Lokve, kudy opouštíme civilizaci. Nekonečnou lesní štěrkovou cestou po úbočí M. Omar (1506 m n. m.) se přesuneme až k úpatí pohoří Igman, kde se nachází zimní sportovní areál Malo Polje. Dominantou již zašlé slávy jsou zde skokanské můstky vybudované speciálně pro Zimní olympijské hry v roce 1984. Pavel Ploc tehdy na velkém můstku získal bronz a další naši sportovci k tomu přidali ještě dvě stříbrné a tři bronzové medaile. Slunce se teď ukázalo a hřeje, je tu krásně, tak fotíme. „Bacha zmije!“ had s klikatou čárou na hřbetě mizí v trávě… uff, musela se leknout! Jedeme dál, před námi stojí výzva vyjet na horu Bjelašnica (2067 m n. m.), nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří. Nicméně počasí se kazí, fouká a začíná pršet. Dorazíme až do Trnovo, kde se nachází rozvíjející se luxusní horské středisko a ochotně vstupujeme do restaurace. Zde se nás ujmou a pro celou výpravu se už nosí polévky, guláše, omelety, čaj na zahřátí, a i to zrzavé na žízeň. Za oknem se střídá malý déšť, ten větší, a dokonce i kroupy. Oficiálním platidlem je zde bosenská marka, platíme ale eurem, vráceno dostáváme v místní měně. Počasí rozhoduje, obracíme zpět a sjíždíme dolů ku Hadžići. Dál v obci Kasatići ale sjízdná cesta na Lokve nepokračuje. Prší, navíc Mrcek má defekt. Ten je opraven a po vytlačení kol po kamenité stezce pro pěší se dostaneme na spojnici, která stoupá k našemu obydlí. V Ljubovčići narážíme na malý koloniál se studánkou vytvořenou ze žulové vany, ve které se důmyslně chladí rozmanitá nabídka nápojů. Hora Bjelašnica pokořená nebyla, nicméně máme ujetých 62 km a nastoupených cca 1400 výškových metrů.

Je středa a podle předpovědi má být nejhorší počasí našeho pobytu. Kola necháváme na ubytku a jdeme pěšky do Pazariće, odkud jezdí vlak do hlavního města Sarajeva. Zastavíme se u zmíněné žulové studánky, kde pořídíme občerstvení na cestu. Lupo neohroženě vede skupinu a je vidět, že mezi místními psy vzbuzuje respekt. V Pazariči pak nachází při čekání na vlak přátelství s potulným křížencem baseta. To je však utnuto zaklapnutím dveří moderní vlakové soupravy. Cestou zaznamenáváme neopravené domy poškozené od střel různých kalibrů z období války v Bosně a Hercegovině (1992-1995), jež byla tou vůbec nejkrvavější v rámci rozpadu Jugoslávie. Ne jinak je na tom i budova nádraží. V Sarajevu opouštíme hlavní nádraží a jdeme přes tržiště s kašnou směr centrum podél rozlehlé ambasády USA. Mísí se tu moderní prosklené budovy s šedivou betonovou architekturou až po historické budovy muzeí, škol a jiných institucí. Příjemný je dostatek zeleně v podobě alejí a parků, které nás doprovázejí i po nábřeží, jež vede podél řeky Miljacka. Lupo občas přibrzdí kolemjdoucí, s údivem hlesnou „to je vuk!“ nebo „wolf!“. Někteří mají zájem se s ním i fotit. Začíná nám kručet v břiše a je rozhodnuto navštívit Sarajevska pivara [Sarajevský pivovar ]. Bohužel se psem se do restaurace nemůže, a tak jde Balů s Lupem hledat alternativu. Pak se stáčíme směrem k nádraží, jdeme nekonečným labyrintem tržnic se suvenýry. Cestou narazíme na muzeum genocidy a někteří z nás absolvují prohlídku. Jsou zde dochovány příběhy, různé související předměty a důkazní videomateriály, na základě kterých probíhal poválečný proces se strůjci zvěrstev páchaných na civilním obyvatelstvu, včetně etnických čistek a masových vražd. Je těžké pochopit, že se něco takového událo nedávno a v Evropě. Navečer jsme na ubytování. Následuje grilovačka, večeře a příprava na zítřejší cyklistiku.

Ve čtvrtek po vydatném ranním dešti vyrážíme k pramenu řeky Bosny (Vrelo Bosne), který se nachází u lázeňského města Ilidža poblíž Sarajeva. Za Pazarić několikrát zkoušíme najet na správnou cestu směrem k vysílači na vrchu Ormanj (1144 m n. m.), přes který vede naše trasa, ale spousta cest končí u domů, kde průjezd není možný. Nakonec se povede a vrchol je pokořen. Je odtud nádherný výhled na okolní krajinu a s uvolněním sledujeme, jak nás přeháňka doprovázená silným větrem míjí. Prudký sjezd po mokré jílovité cestě necestě způsobí, že kola na sebe jíl nabalí, lepší je jet mimo po drnu. Zadními cestami jedeme přes Grivići, Binježevo a Blažuj. Jsme u pramene Bosny, je mohutný a sestává z několika ramen. Areál je symbolicky zpoplatněný a je součástí lázeňské oblasti, kterou spojuje alej vzrostlých platanů. V místní restauraci zkoušíme klasická místní jídla z grilu, převážně šišky a placky z mletého masa, telecí steaky a k tomu zeleninu a místní chleba. Odtud se pak už vracíme zpět různými cestami. Skupina Jalovec, Juklik a Carda M si to ještě opepří o kopec po úbočí hory Trešnjevo Brdo. Já s Generálem sháníme brzdové destičky na jeho speciála, nakonec s úspěchem. Krásný den, najeto máme cca 60-65 km, výstup 1500-1830 výškových metrů. Kola po dnešní jízdě zaslouží péči, tak probíhá omytí a servis. Večer doplňujeme energii a vytváříme adrenalin při souboji ve vědomostních hrách.

Na pátek jsme se shodli, že se zajedeme podívat do historického města Mostar. Na kole je to z našeho místa nedostupné, tak volíme cestu auty. Hornatou krajinou jedeme do města Konjic, pak podél řeky Neretvy až do Mostaru. Je tu trochu problém s parkováním, ale nalezneme plac mimo vozovku, co v sezóně jako parkoviště zřejmě funguje. Symbolem města je ikonický Starý most,
na který se jdeme podívat. Není potřeba moc hledat v mapách. Přestože není sezóna, je zřejmý proud turistů směřující k této dominantě. Z informačních tabulí se dozvídáme, že při chorvatskobosenské válce 1992-1994 byl Mostar silně poškozen a etnicky rozdělen. Zničen byl Starý most i střelbou z chorvatského tanku. Následně byla postavena provizorní varianta mostu. Plná rekonstrukce této památky proběhla pak mezi lety 2001-2004. Davem se procedíme na druhou stranu a dál v uličkách se suvenýry a kavárničkami za pěkného počasí trávíme odpočinkový den. Vyzkoušíme i zdejší kávu vařenou v džezvě na arabský způsob. Následně se přemístíme k řece, kde zevlujeme, fotíme a sledujeme místní podnikatele prohánějící motorové čluny s návštěvníky. Na ikonickém mostě se chystají se svou exhibicí skokani do vody. Pak zase slezou a udržují tak lidi v naději, že údajný skok uvidí. Za celou dobu jsme to však nezaznamenali a museli si výběrem dobrovolných příspěvků dobře přivydělat. Pořídíme nějaké suvenýry, pečivo a volíme návrat, při kterém se ještě stavíme na točené skopové, na rožních tu totiž grilují celé ovce. Znamenitá dobrota!

Je sobota, poslední den bajkování. Přestože zde není značení cest, kterým jsme tak trochu zhýčkaní z naší země, lze tu pro MTB kola trasy najít. Dnes sjedeme do Pazariće a dál ukrajujeme kilometry západním směrem po úzkých cestách, které se mění i na ovčí stezky, kde se musíme přizpůsobit nízké vegetaci. Sjedeme do obce Gornia Bioča. Po pastvinách do další vesnice Duranovići, kde marně hledáme cestu… není. No nic, objedeme to, nějaký kilometr navíc nevadí. Od Trzanje se houpeme po polních cestách do Tarćin, kde se občerstvíme ve sportbaru. Bavíme se s Bosňákem, co tu jezdí s ozvučeným kolem a zná z bývalého působení v ČR Hradec Králové, Pardubice a Semtex. Valíme dál, dnes trasa nebyla o významném cíli, ale je vedena hodně terénem a po vedlejších cestách, což je fajn. Údolím řeky Lepenice se stáčíme k Luke, Osenik a kruh se nám uzavřel v Pazarići. Dnes je to 37 km a 850 metrů výškových. Rozjímáme a hodnotíme výběr destinace. Bylo to tu zajímavé a lidi se k nám chovali mile. Cestou k naší vile se ještě občerstvíme u žulové studánky, kde se loučíme s prodavačem, od kterého nakonec dostává každý jedno plechový zdarma. Večer balíme a chystáme odjezd.

V neděli ráno na šestou dorazí Zlatan, sdílíme zážitky a po rozloučení jedeme domů. Na příští rok byla odhlasována návštěva Rumunska, tak snad se taky povede. Zjistit, co je nového můžete na stránkách našeho spolku www.prasklejretez.cz
Břeťa

Napsali o nás:
Měli jsme to potěšení hostit skupinu 16 mužů a nemohli jsme si přát lepší hosty. Byli výjimečně čistotní a pořádní a zanechali místo v bezvadném stavu. Byli uctiví, zdvořilí a dobře vychovaní, komunikace s nimi byla snadná a bezproblémová po celou dobu jejich pobytu. Málokdy se setkáte s tak ohleduplnou a organizovanou skupinou. Rádi bychom je kdykoli znovu hostili a vřele je doporučujeme všem budoucím hostitelům!