Po loňské návštěvě Slovenska, kdy jsme v rámci každoroční akce spolku Prasklého řetězu „alpinetour“ navštívili
podhůří Nízkých Tater s ubytováním ve Veľké chatě pod Chopkom, došlo na otázku: „kam se vydáme v roce 2023?“
Na přelomu roku se každou středu staly stěny Hospůdky na hřišti svědkem dlouhých debat při plánování, jakou zemi,
kdy a s jakým cílem navštívíme. Ve finále vyhrává známé letovisko zimních sportů Chamonix v Savojských Alpách na
úpatí „Bílé hory“ Mont Blanc/Monte Bianco (4807 m.n.m). Ubytování rezervujeme v sousední vesnici Les Houches [le
hůš], v horské chatě, která má dostatečnou kapacitu pro 16 bikerů přihlášených na tuto akci. S ohledem na vybavení
sledujeme pár dní před odjezdem počasí v lokalitě, není moc příznivé a předpovědní modely slibují na každý den
pobytu srážky. K radosti všech zúčastněných se ale potvrdilo, že dlouhodobá předpověď uváděná v mediích je stále
do jisté míry šamanstvím, a ne vždy se tyto „odborné“ prognózy naplní.
V úterý 13. 6. 2023 ve tři ráno vyráží z Miletína trio plných dodávek na cca 1130 km dlouhou cestu ve směru
Rozvadov – Karlsruhe – Freiburg im Breisgau – Basilej – Bern – Montreux – Martingy – Chamonix – Les Houches.
Vyzkoušet některé z dostupných terénu na naše horská kola a taky vysokohorskou turistiku pod nejvyšší horu Alp nás
jede ve finále čtrnáct: Zdeněk (Generál), Tomáš (Medvěd), Jirka (Jufu), Petr (Jalovec), Karel (Karlos), Aleš (Filas),
Jindřich (Sparťan), Honza (Balů), Vláďa (Láďa), Petr (Šury), Tomáš (Carda), Ondra (Mrcek), Honza (Mečiar) a já
(Breta). Vlastně ještě jeden člen výpravy nebyl uveden a to čtyřnohý přítel vlk Lupo (Lupo), se kterým jeho pán Balů
plánuje vysokohorskou turistiku. Bohužel pro zdravotní indispozice se nezúčastní borci Dominik (Domčák) a bratr
Petr (Peťan). Včasný odjezd se ukazuje jako správná volba. Proletíme ČR, v Německu (i když v některých místech
probíhají rekonstrukce), funguje elektronický systém řízení rychlosti a zdržení je minimální. Jsme ve Švýcarsku,
projedeme Basilej a Bern. Jednu z mála odpočinkových zastávek, (jelikož se za volantem střídáme), máme na
odpočívce s krásným výhledem na Ženevské jezero. Pak už to začíná stoupat. Přejedeme sedlo Forclaz (1526 m.n.m.),
s Láďou vyhodnocujeme, že to stoupání bylo výživné a z nádrže naší „věcmi a koly nacpané dodávky“ vysálo více
paliva, než bylo počítáno. Lehce nervózní hledáme v mapě nejbližší čerpačku, jejichž síť je tu poněkud řídká.
Kontrolka žíznivě svítí. Do cíle není daleko, kilometry ubíhají, ale ty, co jsou na tachometru jako dojezd k tankování, o
poznání rychleji. Láďa se na to nemůže dívat a přepíná na palubce tuto informaci do jiného módu. Šetrnost jeho jízdy
je znamenitá a snad na výpary nás dopraví až do Chamonix, kde u obchoďáku Carrefour dáme koním napít.
S uvolněním si začínáme více všímat nejen skal po obou stranách údolí řeky L'Arve, ale i místní architektury. Dominují
tu alpské horské chaty a hotely, všechny v podobném stylu. Jsme v Les Houches, chata je cca v 1000 m.n.m., na úpatí
Mont Blancu – nádhera. Čas jízdy něco kolem 14 hodin. Po ubytování a večeři ladíme na zítra první výjezd. Lupo
zaujal pozici hlídkujícího drsňáka u vstupu na pozemek a přenesl tak na nás pocit bezpečí. Je celkem zamračeno,
avšak neprší.
Ve středu ráno modrá obloha. Směrem na východ začíná být vycházejícím sluncem osvětlena hora Aiguille du Midi
(3842 m.n.m.), která je součástí montblanského masivu. Ustupující opar odhaluje vrcholky, jež byly včera skryty v
mracích. Kola jsou naladěna a vyjíždíme k protilehlému hřebenovému masivu Aiguilles Rouges jehož nejvyšší vrchol
je Le Brévent (2525 m.n.m.). Po pár kilometrech poznáváme, proč je v průvodci uvedeno „impozantní – strmý“.
Odbočíme na lesní pěšinu, po které stoupáme k 25 m vysokému monumentu Le Christ-Roi. Převody zběsile cvakají.
Například já už mám docvakáno – více mi jich kolo nenabízí. U sochy je konečně narušena hustota lesa a nám se
naskytne nádherný výhled na montblanský masiv, v jehož nejvyšších partiích se jako následek deštivého počasí vznáší
opar a schovává vrchol Mont Blanc jako „něco na potom“. Pokračujeme ve stoupání až k zooparku Merlet. Zde
máme po sedmi kilometrech jízdy nastoupáno více než 500 výškových metrů. Tasíme foto přístroje a lovíme snímky,
teď už s obnaženým vrcholem nejvyšší hory Alp. Po podobné trase se pohybuje i Balů s Lupem. Při setkání
konstatujeme, že pohyb s kolem v těchto místech není o moc rychlejší než pěší. Jakási cesta vede ještě chvíli dál, pak
to chce šerpy nebo alespoň mezky. Bereme kola do teplých a překonáváme asi 300 metrů dlouhý úsek, kudy zjevně
při tání sjíždí do údolí led, sníh a kamení. Není tak šance zachovat tu cestu v jakékoliv podobě. Kdo se nezahřál u
výjezdu, tak teď ano. Horský potůček je tu jak na přání – chladíme se. Cesta dál se lepší, dle mapy nás čeká pozvolné
klesání po masivu Aiguilles Rouges. V některých místech to tak „pozvolné“ není a kamenitou variaci si užívají
především borci na endurech. V údolí pak stoupáme proti proudu L'Arve do Argentiére, odkud se stáčíme a po levém
břehu sjíždíme zpět do Chamonix. Tam se občerstvíme a pokračujeme dál na chatu, kde nám Balů ukazuje záběry z
vrcholu Le Brévent (2525 m.n.m.), na který se s Lupem vyšplhali.
Ve čtvrtek vstáváme do slunného rána. Po deváté se přemísťujeme v Les Houches k lanovce, která nás vytáhne na
vrch Bellevue 1801 m.n.m. Tuto variantu využíváme s ohledem na čas, který potřebujeme na zvládnutí dnešní trasy.
Jsme nahoře. Opodál vede z městečka Le Fayet ozubnicová dráha dopravující turisty a horolezce do stanice Nid
d'Aigle u ledovce Bionnassay ve výšce 2372 m.n.m. Odtud pak vede i jedna z cest na vrchol Mont Blanc. Na výstup to

však dnes není. Mačky, cepíny a lana jsme nepřibalili. Zůstáváme tak věrni našim jednostopým strojům poháněných
cyklickým pohybem dolních končetin, jejichž síla směrovaná do pedálů je dále převedena přes páky klik, a za využití
řetězových převodů na rotační pohyb zadních kol. Po pekelném sjezdu do sedla Col de Voza zalil prostor kolem nás
pach páleného materiálu z brzdových destiček. Když si jednou dole, musíš zase nahoru. Stoupáme v oblasti sjezdovek
na vyhlídku Le Prarion, odkud, opět za jasného počasí, dokumentujeme montblanský masiv – ten pohled se neomrzí.
Jsou takové podmínky, že je v nejvyšších partiích viditelná cesta na vrchol vyšlapaná horolezci. Stoupáme dál, až se
přehoupneme přes nejvyšší bod dnešní trasy Tête de la Charme (1.891 m.n.m) a pokračujeme nekončícím sjezdem až
do Saint-Gervais-les-Bains. V tomto městečku narážíme u plaveckého stadionu na pumptrack. Místními nevyužitá
dráha se okamžitě stává místem soutěže, kdo ji nejrychleji, bez šlápnutí a s nejlepší choreografií, zvládne projet. Pár
místních jsme dozajista pobavili. Přes skalnatou rokli se přemístíme až do městečka Passy. Pro zajímavost, letos tu
následně proběhla v podobě časovky šestnáctá etapa Tour de France, a my jako takový předvoj ukusujeme několik z
jejích kilometrů. Jízda po silnici s našimi stroji do terénu není to pravé, a tak uhýbáme na cestu necestu podél levého
břehu L'Arve. Zde nám kopřivy, jiný vzrostlý porost a místy propadliny naznačují, proč se cesta v navigačních
přístrojích nenabízí. Nakonec zjišťujeme, že jsme ve starém kamenolomu a když z něj vyjíždíme, jsme rádi, že ocelová
brána zajišťující vjezd je otevřená. Docvakneme to na chatu, kde doplníme energii a rozebíráme výživný den. Balů
nám vypráví, jak s Lupem jeli ozubnicovou dráhou do Montenvers podívat se na ledovou jeskyň, která je součástí
ledovce Grotte a poté náročnou vysokohorskou cestou „Grand balcon nord“ až k lanovce do Chamonix. Vířivka jede
do tmy.
V pátek je opět slunečno. S ohledem na různé aktivity se dnes utvořily skupiny. Do městečka Le Tour odjíždí Generál,
Filas, Carda a Medvěd vyzkoušet tamní bikepark s lanovkami Charamillon, Autnes a Arve pod Sedlem Col de Balme.
Jalovec s Láďou jedou na kolech přes sedlo Col des Montes do Švýcarského městečka Le Châtelard. Na pěší túry se
vydávají dva týmy. S naším čtyřnohým kamarádem Lupem jde Balů a Karlos na trasu, na které překonají masív Les
Rognes. Lanovkou vyjedou na vrch Bellevue, kde jsme se pohybovaly už ve čtvrtek. Pokračují strmým výstupem podél
ledovce Bionnassay ke stanici ozubnicové dráhy Nid d'Aigle a dál podél hřebenu až do sedla Les Rognes. Tímto
výstupem se dostávají až do výšky 2785 m.n.m. Nekonečné klesání je pak už zavede přímo k chatě. Jufu, Mečiar a Já
tvoříme druhý pěší tým. Naše cesta vede k ledovci du Bourgeat a na místa, která vybereme pohledem od chaty. Po
strmém výstupu kolem Montagne de Faux jdeme traverzem až ke strženému mostku, kde pro bezpečný sestup
použijeme instalované lano. Vlivem globálního oteplování zřetelně ztrácí všechny ledovce na monstróznosti, což
vidíme i u toho s pojmenováním du Bourgeat. Chvíli se tu koulujeme, pořídíme nějaké foto se záběry do údolí. Poblíž,
v záchranné chatce, necháváme v sešitě písemnou zprávu o naší návštěvě a následně sestupujeme do údolí po úzké
pěšince, která se nám ztrácí pod listy lopuchů. Postupně se scházíme na chatě a u oroseného probíráme nastřádané
zážitky.
V sobotu, den před návratem domů, je zapotřebí se nejen ještě podívat po okolí, ale i sehnat nějaké suvenýry a
pozornosti domů. Partička ve složení Mrcek, Mečiar, Jufu, Karlos a já ještě vyrazí přes sedlo Col des Montes
k vodopádu Cascade de Bérard, kde je pro zajímavost vsazená přímo do soutěsky zajištěná cesta (ferata). Za burácení
padající vody a vlhkého prostředí to zřejmě bude trasa pro pokročilé. Při návratu okusíme něco z místní gastronomie
ve stylové roubené hospodě. Nerozlučná dvojice Balů a Lupo zavítá vlakem do Vallorcine a po svých vystoupají do
Švýcarska k jezeru d'Émosson. Kombinovanou dopravou za využití lanovky, ozubnicové dráhy a vlaku pak zpět do Les
Houches. Ostatní si ještě vyšlápnou, popř. se nechají vytáhnout lanovkou do míst, kde ukládají do paměti jedinečné
záběry okolních skal, ledovců, skalních jezírek, a to za nádherného počasí, které nás nad očekávání provedlo celým
pobytem. Večer balíme.
Brzy ráno v neděli jedeme domů. Menší nepříjemnost, opět v souvislosti se sedlem Col de la Forclaz. Tentokrát
máme pohonných hmot dost, ale při sjezdu do Martigny musíme zastavit na ochlazení brzd, jelikož už přestávají plnit
svou funkci. Dál už cesta ubíhá až domů bez problémů. Snad některá uvedená místa a trasy budou inspirací pro
čtenáře a potenciální návštěvníky této oblasti. No a co za rok? Uvidíme, určitě na to zase padne nejedna zimní
středa.